Ve druhém patře Městské knihovny je k vidění výstava předního chorvatského sochaře Ivana Meštroviće (1883- 1962), který během svého života cestoval a tvořil po celé Evropě, jižní i severní Americe. Nikdy ale nezapomněl na své jihoevropské kořeny. Svoji popularitu často využíval k tomu, aby představil svoji rodnou zemi a aby mohl šířit své politické ideály. Láska k Chorvatsku a středomořské tradici, vliv pařížského impresionismu či prvky vídeňské secese dokázal sochař ve své práci geniálně propojit. Schopnost spojit rysy nejrůznějších uměleckých směrů je pro Meštroviće výrazným znakem jeho tvorby.

Hned na začátku výstavy má divák možnost spatřit bustu Meštrovićova dlouholetého přítele, prvního československého prezidenta, Tomáše Garrigue Masaryka. Oba se účastnili protirakouského zahraničního odboje za první světové války, ideově i politicky měli podobné názory. Československý prezident byl vzorem a hrdinou pro tehdejší mladou generaci v jihoslovanských státech, Ivan Meštrović nebyl výjimkou. Masaryk si vážil sochařovy práce a zručnosti natolik, že jeho rukama nechal portrétovat i svoji ženu a dvě dcery. V roce 1926 TGM Meštroviće vyznamenal Řádem Bílého lva.

Výraznou osobností dobové kulturní scény a Meštrovićovou přítelkyní byla i futuristická malířka Růžena Zátková. Seznámil se s ní v roce 1912 v Římě, kde se v té době sochař často zdržoval. Mezi dvěma umělci vzniklo pevné pouto, které se brzy přeměnilo v hlubokou platonickou lásku. Oba se navzájem velice ovlivnili, což je možné vyčíst z jejich tvorby. Meštrović portrétoval Zátkovou na zakázku jejího manžela. Jedná se o monumentální portrét melancholické ženy s jemnými, ale výraznými rysy. Na této soše je dobře vidět umělecký vliv jeho dalšího přítele, Augusta Rodina. Posléze portrétoval malířku ještě několikrát, k motivu prvního monumentálního portrétu se ještě vrátil a vytvořil podobnou sochu v menším měřítku. Růžena Zátková Meštroviće zase zařadila do kolekce kreseb psychologických portrétů, kterým se v roce 1916 věnovala.

Výstava je doplněna o dopisy, které si Meštrović se svými přáteli psal. Korespondence jsou načtené, takže se divák může na vlastní uši přesvědčit, že Meštrović byl sice vlastenec. Přesto si ale všech zemí, kde pobýval a kde měl přátele, hluboce vážil. A tak když odcházíte z výstavy, musíte myslet na to, že Meštrović byl skutečný světoobčan, jak je napsáno v podtitulu této výstavy.

Výstava je k vidění do 26. února.