Nárok na vzdělání je základním lidským právem, které je uvedené ve Všeobecné deklaraci lidských práv. V celosvětovém měřítku tímto právem většinově disponujeme, což bohužel neznamená, že máme příležitost ho využít. V mnoha rozvojových zemích stále neexistuje povinná školní docházka a rodiče tak své potomky posílají do práce raději než do školy.  Zaměříme-li se na region Subsaharské Afriky, tak se na základě statistik UNESCO z roku 2020 dozvíme, že pětina dětí ve věku od šesti do jedenácti let nenavštěvuje žádné vzdělávací zařízení, přičemž majorita z nich pochází z venkova. Tato skutečnost je ovlivněna několika aspekty. První z nich je ten, že naprostá většina států z daného regionu nepodporuje školství a do zmíněné sekce neputují téměř žádné finance. Pokud se někde přeci jen rozhodnou vzdělávací sektor podpořit, tak se to týká zejména velkých měst. Kvůli tomu se musí školám odvádět poplatek, na což většina domácností nemá dostatečné finanční prostředky.

 Instituce se tedy snaží udržovat školné na částkách, kterou si může dovolit alespoň jisté procento lidí. Tím pádem mohou pracovníkům školy a pedagogům poskytnout pouze velmi skromné platy. Z toho důvodu role učitelů zastávají převážně nekvalifikovaní lidé, vybavení škol je zastaralé a vzdělávací systém je na špatné úrovni. 

Většina rozvojových zemí se potýká s pro ně podstatnějšími problémy, jimiž jsou např. chudoba, nedostatek obživy, nemoci, špatné životní podmínky a vysoká dětská úmrtnost. Kvůli nízké životní úrovni lidé vzdělávání přisuzují jen nízkou míru důležitosti. Vědci se ale shodují na tom, že právě podpora vzdělávacího sektoru může výše zmíněným problémům zamezit.

Zvýšení gramotnosti obyvatelstva má potenciál pomoci vzniku inovací na území daného státu a zastavení odtoku kvalifikovaných lidí do rozvinutějších zemí, což nastartuje místní ekonomiky, budou vznikat nová pracovní místa a sníží se chudoba obyvatelstva. 

Státy jižní Afriky zápasí s problémem nedostatku lékařské péče, který je způsobený tím, že i to malé množství lidí, kteří na daném území získají potřebnou kvalifikaci pro výkon tohoto zaměstnání, směřuje do vyspělejších zemí. Tím v těchto lokalitách zaostává zdravotnictví. Lidé na něj musí vynakládat velké částky a chlubí se nepříliš dobrou úrovni, což vede k vysoké úmrtnosti. Investicemi do vzdělávacího sektoru máme šanci tento problém postupně snižovat. 

Problémy se vzděláním ale nejsou jen v rozvojových zemích. Potýká se s nimi i Evropa a USA. Zde hovoříme zejména o odlišné kvalitě škol. Např. ve Velké Británii i USA většinově soukromé školy, ke kterým nemají všichni přístup, dosahují vyšších kvalit než ty státní. Měli bychom si brát příklad ze severských zemí, kde soukromé a státní školy stojí na totožné úrovni a nabízejí studentům rovné příležitosti. Jejich vzdělávací systémy jsou založeny na neformálních metodách.  

Vzdělání obyvatelstva a rovný přístup k němu má potenciál zrušit genderové nerovnosti, zmírnit globální oteplování, naučit lidi přemýšlet a uvědomovat si, jestli žijí v zemi, která zastává demokratické principy, zvýšit volební účast, zastavit zadluženost zemí i spory mezi nimi. A o to by se měli snažit všechny země, organizace, ale i jednotlivci.