Lukáš Ulrych je učitelem na jedné z pražských středních škol. Vedle svého zaměstnání se věnuje také odborové a politické činnosti. Jak dokáže skloubit politiku se svým učitelským povoláním? Jaký má názor na současný stav školství? Jakou zemi bychom si měli vzít za příklad? A v jaké situaci by měl učitel ze školství odejít? Dozvíte se v tomto článku. Vzhledem k tomu, že se s Lukášem známe, zvolil jsem pro účel tohoto rozhovoru tykání.

Kolik let už učíš na střední škole?
Na střední škole učím nyní už pátým rokem.

Když si vzpomeneš na svá středoškolská léta, pociťuješ nějaký rozdíl mezi přístupem studentů ke škole tehdy a teď?

Myslím si, že ten největší rozdíl je v tom, kolik volného času věnují práci na různých brigádách. Když si vzpomenu na sebe a své spolužáky, tak bylo běžné, že jsme pracovali na brigádě během víkendu, ale ne během týdne. To je dnes však úplně normální, takže studentům zbývá méně času na přípravu do školy. Samozřejmě se to taky podepisuje na jejich horších školních výsledcích.

Co tě na vyučování nejvíc baví?
Nejlepší na vyučování je vzájemná interakce s žáky a možnost sledovat, jak se z dětí stávají i s vaším přispěním dospělí lidé s odpovědností vůči sobě a společnosti. Nejenže žákům jako učitel můžete pomoci objevovat a dále prohlubovat jejich schopnosti a předávat jim vědomosti, ale zpětně vás žáci také obohacují novými myšlenkami a způsoby uvažování. Další skvělou věcí na učení je, že člověku nehrozí stereotyp. Žáci dokáží učitele vždy překvapit a potrápit úplně jinak.

Vybavíš si nějaký moment, při kterém jsi litoval, že ses rozhodl pro dráhu učitele?

Takový moment, naštěstí, u mě ještě nenastal. Myslím si, že jakmile učitele přestane bavit jeho práce, měl by ze školství odejít. Učitelství totiž není „jen“ práce, ale hlavně poslání. Kdo chce v žácích zažehnout oheň zájmu o svět kolem sebe, nemůže sám jen slabě doutnat. Nemůžete také koukat na své studenty jako na anonymní klienty, ale jako na individua, kteří se liší ve svých potřebách, schopnostech a tím, co je baví.

Myslíš, že jsou současné státní výdaje na školství dostatečné? Měly by se zvýšit?

Nejsou a tento názor podporují i mezinárodní srovnání. Naše školství selhává při zajišťování rovných šancí, protože žáci s vysokoškolsky vzdělanými rodiči mají mnohem větší pravděpodobnost úspěšného splnění přijímacích zkoušek a dokončení VŠ. Nejsme schopni pomoci zajistit chudobou znevýhodněným dětem potřebné vzdělání vedoucí k vyšším příjmům. Výsledkem toho je, že se chudoba a jiná znevýhodnění stávají doslova dědičným hříchem.

Posledních mnoho let se mluví o inovacích v českém vzdělávacím systému. Vláda Petra Fialy zatím nastínila některé plány, jako je kupř. podstatná změna podoby maturit. Co na to říkáš? Myslíš, že je to krok dobrým směrem?

Naše školství se začíná modernizovat, ale příliš málo a pomalu. Je potřeba dělat daleko více. Zaprvé je potřeba, aby učitelé nepatřili mezi vysokoškolsky vzdělané lidi s nejnižšími příjmy, protože jinak ti nejschopnější učit nepůjdou. Zadruhé je potřeba se zaměřit v rámci vzdělávání učitelů na praxi a nikoli pouze na odborné znalosti. Není možné, aby se učitelé učili učit až před tabulí, jako tomu bylo v době mého studia. Tady se situace ale začíná zlepšovat. Dále musíme digitalizovat školství. Je potřeba vybavit školy tablety a využít potenciál, které skrývají. Například lze uvažovat o edici bezplatných učebnic a cvičebnic ke stažení z dílen odborníků Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Je potřeba se také daleko více zaměřovat na kritickou práci s informacemi než na jejich biflování nazpaměť. Tímto směrem už se začíná naše školství vydávat, ale jsou to kroky příliš malé a pomalé.

Myslíš, že mají mladí lidé dostatečnou motivaci jít studovat pedagogiku?

Domnívám se, že stále tomu tak není. Jak jsem již říkal, platy učitelů jsou jedny z nejnižších v rámci osob s vysokoškolským vzděláním. Nelze proto očekávat, že např. IT odborníci a lidé umějící skvěle jazyky půjdou do školství pracovat za pouhý zlomek peněz, které by získali v soukromém sektoru. Učitelé na našich školách jsou srdcaři. Kromě peněz je však problémem školství také papírování, které by mohlo být omezeno, pokud by se však chtělo.

Kromě výuky na střední škole se však věnuješ také politice. Je možné skloubit výuku na škole a politickou funkci? Nebojíš se, že ti to někdy trochu „ujede”? Není totiž úplně jednoduché být ve všech případech 100% nestranný.
Stejně jako v životě není nic na 100 %, není nic takového možného ani v případě politické nestrannosti. To platí bezezbytku u všech lidí, včetně učitelů nevěnujících se politice. Každý totiž vyznáváme nějaké hodnoty, jejichž prostřednictvím hledíme na problémy a vykládáme si svět. Paradoxně se však domnívám, že mi mé politické aktivity dovolují daleko lépe tuto skutečnost reflektovat a dávat si na to v hodinách pozor. Na rozdíl od některých politicky neaktivních učitelů si totiž jsem vědom, že mé názory nejsou výsledkem zdravého rozumu, ale že tak či onak jsou výsledkem mého politického světonázoru. Proto ze zásady o svých politických názorech a preferencích s žáky nemluvím a nevyjadřuji je. Během diskusí nad různými tématy v hodinách je mou rolí být moderátorem, který zajišťuje, že v jejím rámci zazní veškeré názory a prozkoumáme problém ze všech úhlů pohledů.

Jako člověk pohybující se v politice mám také výhodu, že tyto pohledy znám a mohu je žákům přiblížit, přičemž ctím zásadu neutrality. Od bývalých studentů, i těch, kteří jsou politicky aktivní v jiných politických uskupeních, mám zpětnou vazbu, že nebyly z mého výkladu cítit mé politické názory. Na druhou stranu nemusí být vždy problém s politickou nestranností pouze u učitele. Například v učebnici Ekonomika 4 od autorů Klínský, Münch et kol. je podle mě několik kontroverzních pasáží, které svědčí o politických názorech autorů a mohly by být vnímány jako porušení politické neutrality.

Jak to vidíš do budoucna? Plánuješ jít v politické dráze někam výš?

Přiznám se, že na tuto otázku neumím nyní odpovědět. Politika je natolik nepředpověditelná, že nikdo nemůžeme vědět, kde a kdy jednou skončíme. Ve školství chci pracovat a dále se mu věnovat, a proto se také věnují odborářské činnosti ve školství. Pokud bych se někdy v budoucnu angažoval v politice více, chápal bych to pouze jako dočasnou záležitost a do školy bych se chtěl zase vrátit.

V současné době působíš jako předseda mládežnické organizace jedné české politické strany. Myslíš, že mají mladí lidé dostatečnou vůli se zajímat o veřejné dění, popř. se nějak politicky angažovat?

Tady bohužel musí být má odpověď negativní. Jestli něco přežívá v naší společnosti i po desítkách let od pádu komunistického režimu, pak je to velmi rozšířený názor, že politika je ze své podstaty špinavou záležitostí nehodnou zájmu. Tento názor od rodičů přebírají jejich děti, v důsledku čehož nám hrozí, že se o politiku nebude zajímat dostatečné množství lidí. Jenže demokracie nefunguje na autopilota, jak řekla slovenská prezidentka Čaputová, v důsledku čehož nám hrozí setrvání v bludném kruhu politiky: Výsledky práce politiků se mnoha lidem nelíbí, a proto se v ní odmítají angažovat. Jenže dokud se o ní nezačnou aktivně zajímat, tak se politika nezmění. Na Západě však je situace naprosto odlišná. Žáci mnohdy kandidují do školních parlamentů pod značkou politické strany, ke které chovají sympatie a daleko více se stávají členy jejich mládežnických organizací, kde získávají další informace o politice. To, že to tak u nás nefunguje, je výsledkem přísné depolitizace našeho školství. Po Sametové revoluci jsme s marxismem-leninismem vypudili z našich škol politiku prakticky zcela úplně. V důsledku toho na školách jen velmi vzácně probíhají např. politické debaty, které jsou však na západ od nás běžnou součástí výuky.

Kdybys mohl uvést nějakou zemi, jejíž systém vzdělávání by mohl jít Česku příkladem, která by to byla a proč?

Šlo by o Finsko, ze kterého si berou příklad pro formulování svých vzdělávacích politik v podstatě všechny země EU. Finové věnují na školství nemalé prostředky, snaží se neustále držet krok s technologickým pokrokem a přicházet se vzdělávacími formami, které mu odpovídají. Hlavně však chtějí, aby žák nebyl pasivní přijímač informací, ale aby je ve škole objevoval a tvůrčím způsobem s nimi pracoval. Tamní školství se zřejmě prozatím nejvíce přiblížilo ideálu „škola hrou“ Jana Ámose Komenského.

Mnoho mladých lidí bydlí stále u rodičů, což nebývalo vždy pravidlem. Měl by stát více podporovat studenty v otázce bydlení? Je jednoduché skloubit práci se studiem na vysoké škole?

Situace s byty je opravdu kritická. Ačkoli máme bezplatné školství, vzdělávání dětí stojí nemalé náklady, pokud se neodehrává v místě bydliště právě kvůli bydlení i zdražování potravin. Studenti nejenom z chudších rodin, ale zcela běžně i z rodin střední třídy musí daleko více času trávit v práci na úkor studia, aby si zajistili dostatek peněz pro zachování důstojné životní úrovně. Studenti jsou tak mnohdy nuceni žít v podmínkách, kdy několik lidí obývá jeden pokoj, což určitě neprospívá jejich rozvoji a navazování stabilních vztahů. Současná situace je výsledkem rezignace státu na bytovou politiku, která se musí změnit. Inspirací nám může být Německo či Rakousko, kde města fungují jako developeři a zajišťují obyvatelům dostatek bydlení za dostupné ceny.