Havárie jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu je jednou z nejznámějších katastrof nejen v moderní historii. Dopad měla nejen na pracovníky elektrárny, záchranáře a obyvatele okolí, ale i na to, jak mnoho lidí vidí jadernou energetiku dodnes. 

Elektrárna se nachází poblíž města Černobyl a řeky Pripjať na severní Ukrajině. S její výstavbou se začalo v roce 1970, načež o sedm let později byla slavnostně zprovozněna.

4. února 1970, tedy ve stejný rok, kdy začala výstavba samotné elektrárny, se v bezprostřední blízkosti začalo s budováním města Pripjať. To bylo od začátku zamýšlené jako sídliště pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Při posledním sčítání (v roce 1986) v Pripjati žilo přes 47 tisíc obyvatel. Většinu tvořili techničtí inženýři a jaderní vědci, a kvůli jejich nízkému věku se Pripjati přezdívalo „město mladých“ – věkový průměr nedosahoval ani 30 let.

Elektrárna byla zpočátku stavěna pro čtyři reaktory typu RBMK. Ty byly postupně spouštěny v letech 1977, 1978, 1981 a 1983. V 80. letech začala výstavba pátého a šestého reaktoru, které ale nebyly dokončeny. Dohromady vyráběla deset procent ukrajinské výroby elektrické energie.

Plánovaný experiment

Kvůli pravidelné údržbě bylo na 25. dubna 1986 naplánované odstavení čtvrtého reaktoru. Tohoto odstavení se využilo pro zkoušku, která měla ověřit, zda by hlavní cirkulační čerpadla zvládla dál chladit reaktor, pokud by došlo k výpadku elektřiny. 

Pro vyšší bezpečnost experimentu bylo rozhodnuto o snížení výkonu reaktoru. Snižování začalo 25. dubna hodinu po půlnoci. Po poledni už reaktor běžel jen na poloviční výkon, načež byl odpojen systém havarijního chlazení. Následně byl experiment na žádost dispečinku na devět hodin pozastaven. V době pozastavení se vystřídala směna – zde nastává první problém. Nově příchozí pracovníci totiž nebyli s průběhem experimentu dostatečně seznámeni.

I kvůli tomu se chvíli před půlnocí znovu zahájilo snižování výkonu reaktoru. V tu chvíli došlo k dalšímu pochybení, výkon byl snížen na kriticky nízkou hodnotu, čímž se snížila reaktivita, což vyvolalo jev známý jako „xenonová otrava reaktoru“. Při jaderném štěpení v reaktoru vznikal xenon, který se při vyšším výkonu dál rozpadal na lehčí atomy. Kvůli drastickému snížení výkonu ale vzrostla koncentrace xenonu na takovou hodnotu, při které mělo dojít k pozastavení jakékoliv činnosti reaktoru, dokud se xenonová jádra nepřemění samovolně. Obsluha se tuto situaci snažila zvrátit tím, že znovu zvýší výkon, a proto se rozhodla vysunout regulační tyče.

Kvůli velkému množství xenonu byly tyče vysunuty více, než by bylo při obyčejném provozu přípustné. Bezpečnost celého reaktoru navíc ohrožovala vodní čerpadla, která byla jako součást experimentu zapnuta na plný výkon. To žádný předpis nezakazoval a jelikož voda také pohlcuje neutrony, rozhodli se pracovníci vysunout i manuálně ovládané regulační tyče.

Nestabilní stav reaktoru se neprojevoval na kontrolním panelu, a tak se kolem půl druhé v noci začalo se samotným experimentem. Reaktory typu RBMK jsou navrženy tak, že výkon při přeměně vody na páru prudce stoupá a reaktor se stává nestabilnějším. Při experimentu se snížila rychlost proudění chladící vody, která se tak začala měnit na páru ve větším množství, čímž tlak v aktivní zóně reaktoru rostl.

Ani ne o minutu později už operátoři stiskli tlačítko AZ-5, které automaticky zasune všechny regulační tyče pro rychlé odstavení reaktoru. Dodnes není jasné, jestli tento krok reagoval na dění v reaktoru, nebo jestli byl při experimentu a rutinní údržbě v plánu.

Havárie

Regulační tyče se zasouvaly příliš pomalu. S rychlejší reakcí stoupala i teplota v reaktoru. Teplo během pár sekund zdeformovalo šachty regulačních tyčí, které se stihly zasunout jen do jedné třetiny. Sedm sekund po zmáčknutí nouzového tlačítka už byl výkon desetinásobený výkonu za normálního provozního stavu.

Kvůli příliš vysoké teplotě se znovu zvýšila rychlost vypařování chladící vody. Pára způsobila explozi, při které protrhala chladící potrubí a odhodila víko reaktoru (jehož hmotnost byla přes 1000 tun).

Po několika sekundách došlo k druhému výbuchu, jehož přesná příčina nebyla objasněna. Jeho síla se odhaduje na ekvivalent 10 tun TNT. Zničena byla horní patra a střecha celé haly.

Větším problémem než samotný výbuch se ukázal být požár, který vypukl na střeše elektrárny. Ta byla celá pokrytá hořlavým asfaltem. Kvůli ohni se radioaktivní materiál více rozptýlil a kontaminoval okolí elektrárny. Aby se zabránilo rozšíření požáru na další reaktory, byly obětovány životy mnoha hasičů, kteří na místě zasahovali – dostali příliš vysokou dávku radiace.

Reakce zaměstnanců

Řešení havárie bylo velmi zkomplikováno chybnými úvahami vedoucích pracovníků a nedostatečným vybavením. Dostupné dozimetry měly velmi nízký limit (3,6 R/h). Jen dva měly větší rozsah, jeden byl ale zablokován výbuchem, zatímco druhý selhal ihned po zapnutí. Kvůli tomu vedení usoudilo, že se intenzita radiace pohybuje jen kolem 5 R/h, což je nízko pod legislativním maximem. Ve skutečnosti ale hodnota překračovala i 20 000 R/h, což mnohonásobně překračuje smrtelnou dávku 500 R/h.

Díky nízkým „naměřeným“ hodnotám bylo předpokládáno, že reaktor zůstal bez porušení. Velitel směny Alexandr Akimov se rozhodl nebrat na vědomí cokoliv, co by naznačovalo jeho porušení jako např. kousky grafitu a paliva v okolí elektrárny. Zaměstnanci tedy zůstali v elektrárně a snažili se do reaktoru čerpat vodu. Naprostá většina z nich zemřela na nemoc z ozáření do tří týdnů od havárie.

Stejný neblahý osud čekal i mnoho hasičů, kteří byli povoláni na místo havárie. V době příjezdu vládního komisaře, který měl za úkol vyšetřovat havárii elektrárny, tedy 26. dubna ráno už bylo několik mrtvých a více než 50 hospitalizovaných.

Až ten den v noci komisař oznámil zničení reaktoru a dal pokyn k evakuaci Pripjati. Dva dny po havárii, 28. dubna, informovala o havárii i sovětská média, ovšem rozsah poškození ani následků nikde nezmínila. Ještě druhého května bylo v plánu uvést do chodu pátý blok.

První důkazy o černobylské havárii poskytlo Švédsko, zatímco Sovětský svaz zarytě mlčel. Pracovníci Forsmanské jaderné elektrárny našli na svém oblečení radioaktivní částice a po pečlivém pátrání zjistili, že nepochází ze švédské jaderné elektrárny, ale z více než 1 000 km vzdáleného Černobylu.

Radioaktivní materiál unikající do ovzduší byl zastaven až po devíti dnech, kdy se rozhodlo o zapečetění reaktoru. Bylo na něj svrženo na 2 400 tun olova, 800 tun dolomitu a dalších látek. V listopadu 1986 byl dokončen železobetonový kryt.

Oběti

Většina (odhad 60 %) radioaktivního spadu skončila v Bělorusku. Studie MAAE, která se zabývá populací Běloruska, Ruska a Ukrajiny, odhaduje počet lidí, kteří zemřeli a zemřou na rakovinu způsobenou černobylskou havárií na 10 000. Jiné studie mluví o číslech mezi 30 a 60 000, a přestože ty berou v potaz i nesovětská území, obecně jsou považována za nadhodnocená.

V následujících letech se objevily asi 4 000 případů rakoviny štítné žlázy u dětí z černobylské oblasti, ty se ale z většiny podařilo úspěšně vyléčit.

Mezi oběti této havárie musíme zahrnout i obyvatele, kteří byli evakuováni nebo přemístěni. Celkem jich je na 350 000. Mnozí z nich se do svých domovů stále ještě nemohou vrátit.

Konec Černobylu

Oficiální odstavení elektrárny proběhlo až v listopadu 2000. Zbývající tři reaktory byly ponechány v provozu kvůli nedostatku elektřiny. 

Černobylské havárii se věnuje několik dokumentárních filmů, byly natočeny i celovečerní dramatické snímky a seriály. Kritiky a odborníky uznávaná je pětidílná minisérie Černobyl z roku 2019.

Fotografie od uživatele Wendelin Jacober ze služby Pexels