Adile Abljalimova je dvaadvacetiletá studentka původem z ukrajinského Krymu, od roku 2014 však žije a studuje v Čechách. Kromě studia oboru Turkologie pracuje jako grafická designérka. V rozhovoru kromě jiného zmínila také syndrom vyhoření, který ji v nedávné době potkal: „Od jara jsem přibrala více projektů a přiznám se, že ve snaze stihnout vše a všude, jsem se nakonec setkala s něčím, čemu se dnes na sociálních sítích říká vyhoření.“ Jaké rozdíly vidí mezi českými a ukrajinskými školami, jaké je studium specifického oboru Turkologie nebo jaké jsou její plány do budoucna nám dopověděla v rozhovoru pro Prahu školskou.

Jak dlouho již žiješ v Česku?
V Česku žiji od května 2014, takže už devátý rok.

Když jsi poprvé nastoupila na českou školu, všimla sis nějakých rozdílů mezi školstvím v Čechách a na Ukrajině? Je něco, co tě překvapilo?
Do české školy jsem nastoupila bez jakékoliv základní češtiny, těžko jsem zvládala jazykovou a kulturní bariéru. Proto bych řekla, že pro mě byl překvapující každý den. Co se týče rozdílu teď po osmi letech si těžko vzpomínám, jakých rozdílů jsem si všímala. Řekla bych, že atmosféra v českých školách je více uvolněná. V ukrajinské škole jsme museli nosit uniformu (byl to spíš oficiální styl, bílá košile a tmavé kalhoty nebo sukně), nesměli jsme se líčit, mít rozpuštěné vlasy. Avšak tato pravidla už tolik na ukrajinských školách neplatí. Alespoň podle toho, co pozoruji.

Pokud bych měla přemýšlet víc do hloubky, myslím, že na českých školách se se studenty jedná jako s dospělými, samostatnými lidmi. To mi na ukrajinské škole hodně chybělo. Na ukrajinských školách (základních a středních) se se studenty až do konce školy jedná jako s dětmi. Většina záležitostí se řeší přes rodiče, a tím pádem jsme byli hodně omezování v rozhodování (i když se to týká maličkostí). Myslím, že je důležité dávat studentům více svobody v rámci školy. Je to skvělý způsob, jak mohou získat zkušenosti v bezpečném prostředí.

Můžeš se s námi podělit o nějaké zajímavosti ze školství ve tvé rodné zemi?
Máme hodně odlišný systém známkování v porovnání s českým. Na Ukrajině je nejlepší známkou 12, nejhorší 1. Takže, když jsem řekla své babičce, že jsem dostala na české škole za 1, tak byla celá nešťastná.

Studovala jsi soukromou střední školu. Myslíš si, podle tvých zkušeností, že soukromé střední školy v Česku nabízejí kvalitnější vzdělávání oproti těm státním?
Můj názor je subjektivní, protože nevím, jak to chodí na státních školách. Od soukromé školy jsem očekávala, že studium bude méně náročné, ale to se nesplnilo. Myslím, že jsme studovali stejně jako studenti státních škol. Samozřejmě teď vím, že „menší náročnost studia“ na soukromých školách je velký mýtus, ale hodně lidí takto stále myslí. Výhodou je, že právě soukromé školy poskytují možnost studovat specifické obory, které na státních školách nenajdete. A pokud najdete, tak budou mít velkou konkurenci.
Co se týče kvality, podle mého názoru, i když se od soukromých škol očekává, že budou poskytovat kvalitnější vzdělávání, tak to ve skutečnosti ve většině případu není.

Jaký obor studuješ?
Teď jsem v prvním ročníku na Univerzitě Karlově, studuji Turkologii na Katedře Blízkého východu. Je to
hodně specifický obor, ale je to hodně zajímavé! Mám jenom 7 spolužaček a úžasného učitele turečtiny, před přednáškou si vždy uvaříme turecký čaj a občas koupíme i nějaké turecké jídlo. Atmosféra je skvělá, cítím se jako bych byla součástí tajného klubu.

Jakým směrem by ses v budoucnu ráda ubírala? Máš už jasno o svém budoucím povolání?
Paradoxně se zatím nechystám svoji budoucnost propojit s turečtinou nebo turkologií. Teď pracuji jako grafická designérka, hodně mě to baví a chtěla bych se v tom pokračovat i dál. Nikdy jsem neměla v plánu svoji kariéru propojit s turkologií, měla jsem jiné důvody, proč jsem si zvolila tento obor.

Pracuješ při škole? Nedělá ti problém skloubit studium s prací?
Ano, pracuji remote jako grafické designérka na různých projektech. Ze začátku jsem kombinaci práce a školy zvládala docela dobře. Od jara jsem přibrala více projektů a přiznám se, že ve snaze stihnout vše a všude jsem se nakonec setkala s něčím, čemu se dnes na sociálních sítích říká vyhoření. Momentálně se s tím snažím bojovat a najit balanci mezi školou, prací a osobním životem. Je to pro mě výzva, protože jsem hodně chaotická. Ze zkušeností svých vrstevníku vidím, že pracovat při studiu a mít volný čas pro koníčky a jiné osobní záležitosti je náročné, ale není to nic, co by nešlo zvládnout.

Chtěla bys po studiu zůstat v Česku nebo vidíš svoji budoucnost někde v zahraničí? Vrátila by ses jednou ráda do své rodné země?
Bohužel, kvůli politické situaci jsem během osmi let ani jednou nebyla na Krymu. Určitě, až to bude možné, ráda bych na Krym jela za svými příbuznými, ale strávit tam celý svůj život bych nechtěla.
Hodně ráda cestuji, ráda poznávám nové kultury, proto bych chtěla zkusit život v cizích zemích. Chtěla bych, aby Česko bylo pro mě místem, kam bych se vždy mohla vrátit, kde bych vždy byla svá. Česko se pro mě stalo tím domovem, který jsem bohužel kvůli okupaci ztratila.

Zdroj fotografie: Instagram Adile Abljalimové