Antonín Korb už ve druhé třídě základní školy zkoušel natáčet videa na starý telefon a fotoaparát. Když vytvořil svůj první krátký film, nikdo ho nebral vážně. Jeho prvními diváky byli spolužáci. Zlom nastal kolem roku 2016, kdy se podařilo dostat videa i mezi lidi, kteří neměli se školou nic společného, říká zakladatel Studia Pokoj. To je malá amatérská filmová produkce, která vznikla kolem roku 2014. 

V současné době se Antonín Korb věnuje hranému filmu. Co nyní studuje, co všechno už stihl za svůj teenagerovský život natočit, jaký je jeho vysněný film z pozice režiséra a jaké plány má do budoucna, prozradil v rozhovoru pro Prahu školskou.

• 

Jak vás napadlo točit filmy?

Jako malý jsem ve druhé třídě koukal na sitcom, který se odehrával v rodinné restauraci. Rozhodl jsem se to natočit na mojí starou Nokii a pak jsem natáčel nějaké pokusy na starý foťák. Stříhal jsem to ve špatném programu, který byl zadarmo – v Movie Makeru. Původně jsem vůbec nechtěl dělat hrané filmy, proto jsem natáčel lego. V mých osmi letech jsem si představoval, že to budu dělat do konce života.

Z ničeho nic jsem se rozhodl začít natáčet hraná videa a s kamarády jsme pak natočili malý bojový film, který byl také sestříhán v Movie Makeru. S mým kamarádem jsme pak dlouho natáčeli podobné filmy, než jsem je začal stříhat v profesionálním Adobe Premier Pro. V tu dobu nás na tom pracovalo více, stále jsme dělali podobné akční filmy.

Jak na to reagovali ve škole?

Spolužáci naši snahu nebrali vážně. Ale sledovali nás na našem youtube kanále. Učitelé to brali s humorem, ale i přesto mi fandili. Největším podporovatelem ve škole byla naše družinářka.

Zlom nastal kolem roku 2016, kdy se nám podařilo dostat naše videa i mezi lidi, kteří neměli se školou nic společného. Díky tomu jsem přestal brát poznámky spolužáků tak vážně. To mi otevřelo nový pohled na film.

Dále jsme pokračovali v akčních filmech a někdy v roce 2018 jsem natočil můj poslední akční film, poté jsem si dal chvíli pauzu. Po nějaké době jsem dostal novou kameru a další techniku. Začali jsme natáčet úplně jinak. Zaměřili jsme se spíše na skeče. Přestali jsme vytvářet akční věci. Jednou z našich prací byl mimo jiné film "Kaviár," který vyhrál cenu časopisu Gate - comedian of the year. Byli jsme otištěni v časopise a dostali jsme prostředky na švenkovací stativ.

A jak vaše tvorba pokračovala?

Pokračovali jsme v tvorbě skečů, například "Captain Enforcer," které můžete najít na našem youtube kanálu. Také jsme začali dělat více umělecké věci, např. Tobbaco Brown a další. To vše jsme vyráběli do příchodu pandemie. Těsně před jejím propuknutím jsem začal plánovat velký projekt, protože mi přišlo, že už toho bylo moc. Skoro dva roky jsem už dělal to samé. Chtěl jsem se posunout zase dál. Naplánoval jsem si velký detektivní projekt, předprodukce už byla ze tří čtvrtin domluvená a hotová. Pak přišel koronavir a já jsem se zamyslel nad tím, co dělám, a nakonec jsem tu detektivku odložil, protože jsem si říkal, že potřebujeme ještě více času a zkušeností k tomu, natočit tak velký film bez chyb.

A co pak? 

Následovala tři až čtyři měsíce pauza, po které jsme udělali další film v červnu, s názvem "Met and Drank," který už měl jiný nádech samotného natáčení. Už to bylo takové propracovanější, strávili jsme nad tím více času i u střihu. Dřívější filmy jsme třeba za den sestříhali a vydali, nyní se více zaměřuji na kvalitu, aby tam byly lepší přechody, lepší efekty atd.

Vyhrál jste také cenu za jeden z vašich filmů -  Někde u dědy, jaká to byla zkušenost a kam vás posunula?

Ano. Další věc, která mne donutila do propracovanějších filmů, byla výhra Pražského filmového kufru v roce 2019 za film "Někde u dědy," který vyhrál v kategorii hraný film 11-15 let. Vyhráli jsme několik různých poukázek. Točil jsem ohledně toho i informační video, ve kterém jsem řekl, že toto je teprve začátek. Toto jsem se snažil dodržet a na "Met and Drank" se to už začalo potvrzovat. Poté jsem filmy začal režírovat společně se Sárou Piluchovou, se kterou režírujeme doteď. Máme dobré ohlasy od dospěláků, měli jsme i veřejnou premiéru v čítárně, která kvůli covidu zkrachovala a již neexistuje.

Změnilo se pro vás něco, když jste přešel na střední školu?

Přešel jsem na MICHAEL – Střední školu a Vyšší odbornou škola reklamní a umělecké tvorby, s.r.o., obor filmová tvorba, kde jsem získal dobré ohlasy od spolužáků. Od léta jsme začali plánovat velký projekt, o kterém zatím nemohu moc mluvit, ale měl to být náš triumf. Kvůli němu jsem začal ve třídě nabírat lidi, kteří mají o film zájem. Natáčet se mělo v říjnu 2020. Bohužel týden před natáčením dostal kameraman koronavirus a za další dva týdny přišel druhý lockdown. Natáčení filmů se znovu zastavilo. Od té doby se natáčení asi sedmkrát posunulo.

Následně jsem se tedy domluvil s jedním kameramanem, který má filmovou produkci. Jeho produkční nám dokázala zařídit speciální povolení od ministerstva kultury. Udělaly se poslední úpravy scénáře, štáb se nechal otestovat a v březnu jsme film konečně natočili. V současné době je dokončený a my už jsme jen zvědaví, kam až ho dostaneme. Každopádně ještě před tím jsme ve Studiu Pokoj nastartovali novou éru. Noví lidé, nový přístup, nový směr, nová grafika.

Můžete prozradit, kdy film vyjde?

To je zatím nejisté. Záleží, kam ho budeme nabízet, zvažovali jsme internetovou televizi, ale spíše ne, protože se na to necítím. Nemyslím si, že bychom dostali nějaké peníze za práva filmu.

Každopádně Studio Pokoj má nově vlastního grafika, nové herce, nového kameramana s lepší kamerou. Tento projekt bude mít vlastní grafiku, vlastní filmovou hudbu, vlastní textové fonty filmu. Prostě na ten film máme práva, protože je to celé naše. A toho jsme chtěli docílit, abychom jej mohli nabízet dál. Film měl další komplikace, ale vše se dozvíte v dokumentárním filmu, který vyjde přímo k tomuto projektu. Bude to dokument o tom filmu a také o mne a vztahu k filmu.

Budete někdy dělat dokument i o Studiu Pokoj?

Možná. Už jsem to párkrát chtěl udělat, ale přijde mi, že je na to ještě brzo.

Jaký by měl být váš vysněný film? Respektive co vše by v něm mělo být?

Měl jsem období, kdy jsem měl rád blockbusterové filmy. Velké, drahé, akční filmy. Z toho jsem vyrostl a nyní mám radši dobré filmy, které se dají natočit za pár milionů a jsou prostě skvělé. Dobré filmy nejsou postavené na penězích. Celé je to o schopnosti režiséra, herců a celého týmu.

Poslední dobou se ve filmech zaměřuji na mezilidské vztahy, lehké drama. Mám rád, když se v těch filmech vyskytne i nějaká legrace.

Českou adaptaci, parodii či "nenápadnou" inspiraci na zahraniční filmy se vám nechce točit?

Asi ne. Dříve jsme třeba vytvářeli šílené věci, ale to už taky nechci dělat.  Jak já věci vidím, tak je dělám. Snažíme se ty filmy vždy zpestřit. Tady budeme mít staré vozidlo záchranné služby, ve filmu "Cesta úniku" byla loupež večerky. Mám rád trochu akce, když se to na konci vyhrotí, ale když je to na tom stavěné, to ne. Dobrý filmař musí udělat film zajímavý, i když jde jen o konverzaci u stolu. Jde o spolupráci režiséra, kamery, herců a střihu.

Když už jsme u práce jednotlivých lidí, co vám přijde nejdůležitější, aby na diváka film zapůsobil?

To je těžké říct, protože to je o všem. Film má minimálně asi čtyřicet profesí ve štábu. Každý musí odvádět dobrou práci, aby to byl dobrý film. Ale za mě si myslím, že střihač umí film totálně předělat. Ale záleží samozřejmě na všech. Podle mne jsou nejdůležitější tyto věci: režie, herecké výkony, kamera a střih.

Zaujal vás tento rozhovor? Pokud ano, neváhejte se za týden vrátit do zpravodajství Prahy školské k jeho druhé části. 

Fotografie od uživatele Donald Tong ze služby Pexels