Názory na inkluzi se v Česku rozcházejí. Někteří v ní vidí férovou cestu která dává dětem se znevýhodněním nové možnosti. Jiní mají pocit že na ni školy nemají dost sil. Mezi těmito póly se odehrává skutečný příběh inkluze, který dokazuje že bez dobré podpory se dál posunout nedá.

Inkluze ve školství znamená, že dítě se znevýhodněním zdravotním, sociálním, nebo s poruchou učení, může navštěvovat běžnou školu a dostat potřebnou podporu. Tu představuje pomoc asistenta pedagoga, úprava výuky, speciální pomůcky, nebo péče školského poradenského zařízení. 

Od roku 2005 platí že spádová škola musí přijmout dítě s danou adresou, a od roku 2016 mají školy navíc jistotu, že stát přispěje na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Speciální školy a třídy však dodnes fungují dál pro děti, jejichž potřeby běžná výuka ani asistence nepokryjí.

Dvacet let změn ale jen částečný posun

V době kdy inkluze vstupovala do praxe, chodilo do speciálních škol zhruba 4,8 % všech žáků. Do roku 2017 tento podíl klesl na 2,9 %, od té doby se drží na podobné úrovni. Znamená to že inkluze zafungovala jen zčásti, neboť změny nepřinesly radikální přesun žáků.

^{Zdroj: PAQ Research}

Výrazně se však zvýšil počet dětí, které mají v běžných školách přiznanou podporu. Nejčastěji jde o poruchy učení a chování, například dyslexii, dysgrafii nebo potíže s pozorností. Žáci s lehkým mentálním postižením jsou podle průzkumu v běžných školách spíše vzácní a řadu z nich nenavštěvují vůbec.

Podpora je nedostatečná a nerovnoměrná

Největší část výdajů na inkluzi představují asistenti pedagoga. Přibližně tři čtvrtiny celkových nákladů míří právě na jejich práci, přičemž jejich rozložení je velmi nerovnoměrné. V některých regionech připadá na jednoho asistenta mnohem více žáků než jinde.

Ještě výraznější je však nedostatek školních odborníků. Polovina škol nemá psychologa, speciálního pedagoga ani sociálního pracovníka, což zásadně ovlivňuje kvalitu podpory, kterou může škola dítěti nabídnout.

Výzkumy ukazují, že inkluze přináší výsledky, pokud má dobré podmínky, tedy dostatek peněz, kvalifikovaný personál i dobře nastavené postupy. Bez toho se z ní na škole stává spíše prázdný pojem.

Co je nutné změnit, aby inkluze dávala smysl

Analýzy doporučují zásadní proměnu systému podpory. Je potřeba jasně definovat roli asistentů pedagoga, aby nepůsobili jako osobní doprovod jednotlivých žáků, ale jako součást učitelského týmu ve třídě.

Školy zároveň potřebují více psychologů, speciálních pedagogů i sociálních pracovníků, a tam, kde je více žáků se znevýhodněním, by měl být větší rozpočet na podporu. Nutné je také sjednotit diagnostiku dětí i postupy poradenských zařízení. Praxe se v jednotlivých regionech velmi liší a výsledkem je, že dvě děti se stejným typem potíží mohou dostat zcela odlišnou podporu.

^{Zdroj: PAQ Research}

^{Zdroj úvodního obrázku: Freepik}