Přijímací zkoušky na střední školy se v různých zemích liší nejen svou formou, ale i filozofií a výběrovými kritérii. V České republice jsou přijímačky relativně standardizované a většina škol využívá jednotné testy z českého jazyka a matematiky připravované státní organizací Cermat. Uchazeči mají většinou dvě možnosti, kdy se mohou testů zúčastnit, a lepší výsledky se počítají do celkového hodnocení. Přestože je testově orientovaný systém v Česku rozšířený, je zde stále prostor pro školní přijímací zkoušky, které mohou tvořit až 40 % konečného hodnocení uchazeče.

Ve Velké Británii je systém přijímacího řízení na střední školy výrazně komplexnější. Základní částí je zkouška GCSE (General Certificate of Secondary Education), kterou skládají studenti ve věku mezi 14 a 16 lety z více předmětů. Na ni navazují testy A-levels, které jsou obdobou maturity a rozhodují o přijetí na vysoké školy. Přijímací proces do prestižních soukromých škol často zahrnuje také osobní pohovory, reference učitelů a hodnocení mimoškolních aktivit. Významnou roli hraje i profil uchazeče. Tento systém více dbá na osobnostní rozvoj a vyváženost studenta, nejen na znalosti.

V Německu je vzdělávací systém rozdělen na několik typů středních škol, přičemž přechod mezi nimi může být flexibilní. Přijímací proces bývá většinou založen na průměru školních známek z předchozích let, ale v některých případech se koná i tzv. „Probeunterricht“, což je forma zkoušky, v rámci které uchazeči sedí ve třídě a plní různé úkoly nebo odpovídají na otázky. Zkoušky jako takové nejsou v Německu plošné a o přijetí rozhodují také jiné faktory, včetně doporučení a školních výsledků. Systém je zde více diferencovaný podle typu školy a regionálních specifik.

Ve Francii neprobíhají běžné přijímací zkoušky na střední školy. Do prvního stupně středního vzdělávání, zvaného collège, jsou žáci přijímáni většinou automaticky na základě spádové oblasti. Na konci základní školy však žáci skládají tzv. „brevet des collèges“, což je soubor testů, který však přímo nerozhoduje o přijetí na další úroveň střední školy, nazývané lycée. Přijetí zde často nezávisí na jednom testu, ale na celkovém hodnocení žáka, zájmech školy a někdy i motivačních dopisech. Prémiové školy a specializované programy mohou vyžadovat specifické „concours“, tedy talentové a přijímací zkoušky, ale ty nejsou pro většinu studentů běžné.

V USA se přijímací proces liší podle typu školy a státu, ale obecně je komplexnější než v Česku. Studenti musí předložit nejen známky, ale také motivační dopisy, doporučující dopisy a složit standardizované testy jako SAT nebo ACT. Pro školy je důležitý také profil uchazeče včetně mimoškolních aktivit, dobrovolnictví, a schopnosti kritického myšlení. Přijímačky často zahrnují i osobní pohovor. Tento vícerozměrný přístup má za cíl najít studenta, který nejlépe zapadne do školní komunity nejen akademicky, ale i celkově.

Dalším zajímavým příkladem je Japonsko, kde je přijímací řízení velmi náročné a konkurenční. Uchazeči skládají rozsáhlé testy z více předmětů, přičemž přijetí závisí především na výsledcích těchto testů, jež jsou považovány za klíčovou bránu do prestižních škol. V Japonsku je zároveň důležitá reputace školy. Tento systém vyvolává značný stres mezi žáky i rodiči.

V Austrálii se na veřejných školách přijímací zkoušky téměř nekonají, místo toho je většinou rozhodující spádová oblast a školní hodnocení z předchozích let. Naopak u soukromých škol, zejména těch prestižních, je součástí přijímacího procesu test ze všeobecných znalostí, jazykové a matematické dovednosti a často další evaluace schopností a osobnosti žáka.

V některých skandinávských zemích, například ve Švédsku, je kladen důraz na holistický přístup. Školy hodnotí nejen školní výsledky, ale i osobní motivaci, mimoškolní aktivity a doporučení pedagogů. Přijímací proces je zde méně formalizovaný, studenti mají více možností, jak prokázat svůj potenciál například prostřednictvím projektů či pohovorů.

Celkově lze říct, že český systém přijímaček je spíše zaměřený na ověření konkrétních znalostí prostřednictvím testů, zatímco zahraniční přístupy jsou často komplexnější a více se zaměřují na posuzování celkového profilu uchazeče, jeho schopnosti, motivace a schopnosti zapojit se do života školy.

^{Zdroje: Education s.r.o., prijimacky.cermat.cz, Národní ústav pro vzdělávání}