První zkouškové období umí rozbušit srdce i tomu nejklidnějšímu maturantovi. Najednou už to nejsou zaškrtávací testy ze střední, ale velké ústní zkoušky, kreditový systém a pocit, že jde úplně o všechno. Zkouškové se ale dá zvládnout tak, aby z něj nebyl strašák na několik měsíců, a to i když jde o úplně první setkání s vysokoškolskou realitou.

„První zkouškové jsem úplně podcenil,“ přiznává Tomáš z druhého ročníku na VŠE v Praze. „Celý semestr jsem měl pocit, že je času dost a v prosinci zjistil, že mám čtyři velké zkoušky během dvou týdnů.“ Spousta prváků má do Vánoc pocit, že se vlastně nic zásadního neděje, a pak je z ničeho nic zasype lavina termínů, okruhů a skript. 

V tu chvíli už člověk rychle pochopí, že učit se průběžně z hodiny na hodinu během semestru není prázdná fráze, ale docela praktická pojistka proti panice na poslední chvíli. Někdy stačí po přednášce v tramvaji jen přejet očima poznámky, podtrhnout si důležité pojmy nebo si s někým látku krátce vysvětlit. V hlavě pak nezůstane úplně prázdno a před zkouškou se nebuduje znalost od nuly, ale jen se skládá mozaika z toho, co už tam dávno je.

Učení potřebuje rytmus i pauzy

Mozek zvládá soustředění v blocích, které potřebují střídat zátěž a odpočinek. Někdo si nastaví kratší dvacetiminutové bloky, jiný zase po hodinách, ale základ je podobný. Učení má mít začátek, jasný cíl a konec.

„Studenti mají často pocit, že když si dají pauzu, zahazují čas. Jenže bez regenerace hlavy se informace neukládají. Když se dokážou na hodinu odpojit, jít na procházku nebo si zacvičit, vracejí se k látce s úplně jinou energií.“ říká vysokoškolská pedagožka Jana, která učí už přes dvacet let.

Pomáhá však i obyčejná rutina. Vstát každý den zhruba ve stejnou dobu, nasnídat se, nachystat si místo na učení a zkusit omezit rušivé věci, jako jsou notifikace na mobilu. 

Tlak z rodiny zvládnete po svém

Především u prvního zkouškového je silně cítit i pohled rodiny. Rodiče, kteří sami na vysoké nestudovali, si často neumí představit, jak systém funguje. Nechápou, že některé zkoušky se opakují, že je normální je napoprvé nezvládnout a že harmonogram semestru znamená úplně jiný rytmus než středoškolský rozvrh.

Když student rodičům vysvětlí, kolik má pokusů, jak vypadá zkouška a co se stane, když to nevyjde, často se napětí uvolní. Pomůže i domluva například na tom, že se rodina nebude ptát každý den na výsledky, ale jen občas.

Kamarádi a studijní skupiny pomáhají

Zkouškové nemá být sólový závod. Většina studentů zjistí, že je mnohem snazší prokousat se náročnou látkou ve dvou nebo ve třech. Studijní skupiny mají různé podoby. Někdo si společně dělí okruhy a pak si je vysvětlují. Jiní se schází v knihovně, kde se každý učí své, ale mají pocit, že jsou v tom společně.

„Když nás v prváku čekala velká zkouška z matematiky, pronajali jsme si v Národní technické knihovně (NTK) místnost s tabulí, a společně celou sbírku příkladů propočítali,“ přiznává Honza, student třetího ročníku na Fakultě dopravní ČVUT. Výhodou skupiny je i psychická opora. Když člověk zjistí, že z něčeho má strach celý ročník, jeho vlastní obavy nejsou tak ochromující. 

Zkouška není konec světa

Den zkoušky má sám o sobě zvláštní atmosféru. Míchá se nervozita, únava a očekávání. Pomáhá připravit se nejen vědomostně, ale i prakticky. Vědět, kde je učebna, kdy přesně zkouška začíná a jaký je formát. Vstát o něco dřív, nasnídat se, vzít si vodu a poznámky na poslední krátké zopakování.

„Studenti někdy přicházejí ke zkoušce už poražení,“ všímá si pedagožka Jana. „Řeknou, že toho nestihli tolik, kolik chtěli, a už v předsálí se vidí na druhém termínu. Přitom by často udělali mnohem lepší dojem, kdyby se soustředili na to, co opravdu umí.“ Neúspěch u zkoušky sice zabolí, ale není to konečná. Vysoké školy s více pokusy počítají. Zkouška se dá zopakovat, látka se dá doladit a styl učení se dá změnit. 

Někdo projde hned napoprvé hladce, jiný zakopne a vstane. Důležité je, že na té cestě nezůstane sám a že na konci semestru nestojí jen známka v systému, ale i pocit, že člověk zvládl něco nového.