Výtvarná výchova má ve školách zvláštní pověst. Často se o ní mluví jako o odpočinkovém předmětu, kde se nic zásadního neučí, nebo jako o hodině, která bere místo matematice či češtině. Jenže právě výtvarka může být pro děti jedním z nejsilnějších způsobů, jak rozvíjet tvořivost, schopnost přemýšlet v souvislostech a porozumět světu, který je čím dál víc vizuální, digitální a zahlcený informacemi.

„K čemu je dobré, aby děti uměly pojmenovat linii, tvar nebo kontrast?“ ptá se učitelka výtvarné výchovy Kateřina Círová ze základní školy v Kunraticích, finalistka Global Teacher Prize Czech Republic. „Nejde o to, aby jen uměly nakreslit pěkné zátiší. Důležité je, aby chápaly obrazy, které je obklopují, a aby v nich dokázaly číst.“ Podle ní výtvarka děti učí používat vizuální jazyk, tedy rozpoznávat a pojmenovávat základní prvky, z nichž se skládá svět kolem nás.

Každé dítě má tento jazyk v sobě už od raného věku. Rozlišuje barvy, tvary i prostor, i když tomu ještě tak neříká. Úkolem učitele je tenhle přirozený základ rozvíjet a vést žáky k tomu, aby tvořili vědomě, přemýšleli o tom, co dělají, a dokázali své nápady převést do obrazu. Círová při tom pracuje s metodou, která sleduje, jak se u dětí postupně prohlubuje porozumění. Učí je mluvit o tom, co tvoří, a všímat si souvislostí.

„Když mají děti nakreslit jablko, většina se snaží co nejlépe napodobit tvar a barvu. Ale teprve ve chvíli, kdy dokážou vysvětlit, proč použily určitou barvu, proč udělaly linku silnější nebo slabší, začíná skutečná tvorba,“ popisuje učitelka. Snaží se vést žáky k tomu, aby si uměli svou práci obhájit. „Řeknou třeba: zvolil jsem červenou, protože jsem chtěl, aby ta postava působila silně. To je ten okamžik, kdy se učí přemýšlet, ne jen napodobovat.“

Výtvarná výchova podle ní není o tom, kolik obrázků visí na nástěnce, ale o tom, jak děti vidí svět. V Kunraticích proto Círová spolupracuje s kolegou Tomášem Titěrou, který učí informatiku, a společně propojují výtvarnou a mediální výchovu. Cílem je, aby děti uměly číst obrazy, které je denně obklopují, a to od reklam až po fotografie na sociálních sítích. „Když děti rozumějí tomu, jak obraz vzniká, poznají, že spousta věcí na internetu je uměle vytvořená,“ vysvětluje.

Téma je čím dál aktuálnější. S nástupem umělé inteligence se hranice mezi realitou a fikcí stírá. Děti se učí rozpoznávat, podle čeho poznají, že snímek vytvořila umělá inteligence, a v čem se liší od skutečné fotografie. Díky tomu si zároveň budují zdravější vztah k vlastnímu tělu a sebevnímání. „Když pochopí, že většina fotek na sítích je upravená, přestanou se srovnávat s nereálnými ideály,“ říká Círová.

Učitelka zároveň upozorňuje, že výuka výtvarné výchovy se na pedagogických fakultách stále potýká s dědictvím starších přístupů. Dlouho se kladl důraz hlavně na spontánnost a volnost. Ta má své místo, ale sama o sobě nestačí. „Prožitková stránka je důležitá, ale pokud chceme, aby děti o světě přemýšlely, musíme jim dát nástroje, jak o něm mluvit, jak ho analyzovat a jak ho proměňovat,“ říká.

Výtvarná výchova tak podle ní zdaleka není jen o malování. Je to způsob, jak děti učit vidět, zpochybňovat, přemýšlet a hledat vlastní cestu. V době, kdy obrázky generují algoritmy a kdy jsme obklopeni obrazy víc než kdy dřív, může být právě „výtvarka“ tím, co děti naučí zůstat lidmi.

Zdroj: EDUin